3. března 2019

Zbožňuju tě navždy










Autor: Veronika REI 

Nakladatelství: vlastním nákladem 

Vydání v ČR: 2018 

Počet stran: 280 

Žánr: ze života 






Oficiální anotace:
Příběhy inspirované životem - o vztazích, pohádkách, lásce i pokušení, ale také o cestování, hledání vlastní sebedůvěry, hraní na housličky a sbírání odvahy napsat knížku. Tuhle knížku. Zbožňuju tě navždy je pohled do křehké princezní duše a návod pro muže, kdy teda přinést tu kytku. Na bolístky světa používá hlavní hrdinka knížky ironický humor a s vtipnou nadsázkou popisuje situace, myšlenky a pocity, které všichni až moc dobře známe. 


Recenze:
Ani bych tomuhle snad neříkala recenze. Spíš jakés takés (Vím, že to nejsou slovo, zatím, ale všechna musela nějak vzniknout, ne?) rozněžnění. 

Za prvé, wow! Jak se ukazuje, nejlepší jsou příběhy, ke kterým přijdete jak slepý k houslím (ha, a teď mě napadá, jak se tohle úsloví pěkně tematicky hodí). Vlastně ani nevím, jak jsem na tuhle knížku přišla. Jednoduše na mě jednou čekala v knihovně. Asi osud. Původně jsem jí nechtěla číst hned. Jen cestou z knihovny prolistovat. A pak jsem najednou, o dva dny později, dočítala poslední stránku. 

"Každá dobrá i špatná zkušenost mě posunula přesně tam, kde jsem dneska. A nikde jinde bych ani nechtěla být."

Nejdřív se ale vraťme na začátek. Veronika nám na stránkách Zbožňuju tě navždy předkládá příběh. Ne jen tak nějaký, ale svůj příběh. Zamilovaný, životní, trochu poupravený, ale svůj. Její kluk se právě vrátil po půl ročním pobytu v zahraničí. Vzhledem k tomu, že spolu před jeho odjezdem nerandili příliš dlouho, oba si na sebe tak nějak musí opět zvyknout. A zrovna tomu nepomůže, že její kluk zanedlouho odjíždí znovu do zahraničí. Tentokrát na tři měsíce.

"Dirigent a maminka mají vždycky pravdu. A největší pravdu má vždycky Dirigentova maminka."

Veronika nás deníkovou formou provází jedním rokem svého života - svými niterními pocity. Odloučení, nejistota nebo nalézání nových přátel a vlastně tak trochu i sama sebe. Najdete tu hodně myšlenek, úvah a málo přímé řeči (ale to určitě neberu jako negativum). Autorka dokáže používat slova nevšedním a osvěžujícím způsobemvtipně i dojemně, což textu rozhodně prospívá. Co se mi na Zbožňuju tě navždy moc líbí, je pojmenování postav. Svým známým a kamarádům v knížce nedává falešná jména, ale vymýšlí jim přezdívky podle toho, čím jsou charakterističtí. Takže tady nenarazíte na Honzu, Petra nebo Lenku. Za to se seznámíte s Nejkou, Koncertním, Culíškem a třeba taky Tvíďou. 

"Musím opatrně, na ledviny není alkohol moc dobrý. Navíc mám tenkou hranici mezi tím, kdy je mi dobře, a tím, kdy lituji všech svých životních rozhodnutí."

Myslím si, že spousta lidí (holek?) se v tom najde, alespoň částečně. Zbožňuju tě navždy je tak čtivé, že absolutně nezáleželo na tom, jestli jsem s tím nebo tamtím, co právě Veronika dělala nebo jak uvažovala nesouhlasila, musela jsem číst dál a dál. Se zatajeným dechem jsem čekala, co se odehraje na následující stránce. Většinu času jsem měla chuť zachumlat se do téhle knížky a nechat se obklopit všemi těmi myšlenkami a slovíčky. I přes všechna ta bříška a sluníčka a ostatní zdobnělinky, kterým úplně nefandím. 

Zbožňuju tě navždy je pro mě krásným příběhem o hledání, o překonání sebe sama, o kompromisech, o hudbě a housličkách, o snech, o tom, že lásce neporučíš. A hlavně..., hlavně je to o životě. Ilustrace jsou pak už jen třešničkou na tomhle knižním dortu. 


Hodnocení:







Mohlo by vás zajímat:


                          

Žádné komentáře:

Okomentovat